Luděk Prokš

Narodil se 28. března 1970 v Humpolci.

V první polovině devadesátých let navštěvoval pražský ateliér ak. malířky Věry Šteflové, kde si osvojil praktické a tradiční řemeslné dovednosti techniky olejové malby.

Po absolutoriu vysokoškolského studia ekonomických věd se znovu vrátilk malování a střídavému životu v Praze a v Budíkově u Humpolce v malebném zákoutí Českomoravské vysočiny.

V letech 2005–2012 docházel do výtvarného ateliéru Praga Prima, který má tradici více jak 70 let.

Zde postupně sbíral další zkušenosti s olejomalbou zátiší a kresbou portrétů pod vedením ak. malířů Miroslava Pesche a Lukáše Bradáčka. \nZlom v jeho výtvarném směřování znamenalo setkání s Mgr.

Monikou Sichrovskou, malířkou a pedagožkou, vyučující a profesionálně praktikující krajinomalbu. \nUmělecky je mu velice blízká především tradiční česká krajinářská škola Julia Mařáka a jeho žáků Antonína Slavíčka, Bohuslava Dvořáka, Františka Kavána, Oty Bubeníčka, Jana Honsy, Otakara Lebedy, Jaroslava Panušky a další, jejichž díla obdivuje a zároveň z nich čerpá inspiraci pro vlastní tvorbu.

Ve volném čase k malování vyhledává zejména různé motivy z krajiny rodné Vysočiny, Táborska a Šumavy. \nPoslední samostaná výstava nazvaná Od Budíkova a dál z roku 2024 byla ohlédnutím za jeho tvorbou posledních čtyř let.

Právě rodný kraj a okolí vesnice Budíkov, která se nachází v těsném sousedství Lipnice nad Sázavou, nabízí bohatou oblast inspirace pro tvorbu každého krajináře.

V tomto ohledu můžeme parafrázovat slova samotného Julia Mařáka, že v podlipnickém kraji jsou motivy na celý život.

A to navzdory faktu, že příroda zde prožívá těžké období.

Je stále devastována kůrovcem i agropodnikáním orientovaným výhradně na maximalizaci zisku.

Je to doba, kdy je potřeba si pospíšit, krajinářské motivy se proměňují bohužel směrem, který si nemůže přát žádný slušný člověk.

Je stále těžší a těžší před takovou krajinou jen nestát s paletou a nepokusit se do přírody samotné a jejích intimních zákoutí vstoupit zajímavým a nevšedním obrazem.

Je zřejmé, že něco jiného je v tomto kraji žít a něco jiného sem dojíždět a chtít být blízko uměleckých námětů, i když nejsou plně obsahem malířova života.

Ztotožnění se s krajinou, o které se dříve pokusily mnohé slavné generace krajinářů worpswedské, mařákovské a dalších škol až na výjimky nedopadlo dobře.

Rainer Maria Rilke v jedné studii uvádí: Co chtějí malíři mezi těmito lidmi? Na to je třeba odpovědět, že nežijí mezi nimi, ale stojí před nimi zrovna tak jako před stromy a věcmi… Přicházejí zdaleka… \nKromě již zmíněných krajinářských motivů z okolí Budíkova byly na výstavě obrazy z dalších míst Čech, které malíř navštěvuje při rodinných cestách a výletech.

Mezi nejoblíbenější, z hlediska námětů, patří bezesporu Šumava a tamní hvozdy.

Kraj s velmi malou hustotou osídlení, nicméně velkou koncentrací turismu.

I zde se krajina postupně proměňuje, jen tempo naštěstí neurčuje pouze turistický byznys, ale především ochrana tamní přírody. \n  \n